…a od té doby se každý den znovu rozhoduji být sama sobě tím člověkem, kterého jsem kdysi tolik potřebovala.

Byla doba, kdy jsem měla pocit, že do tohoto světa nepatřím.

Pracovala jsem v kanceláři, ale můj život postrádal jiskru. Po vyhoření jsem odešla a najednou přede mnou zůstalo ticho. Nevěděla jsem, co dál. Nudila jsem se. Připadala jsem si ztracená. Měla jsem pocit, že všichni kolem vědí, kam patří, jen já ne.

Dnes už vím, že jsem tehdy nehledala práci.

Hledala jsem sebe.

Jednoho dne jsem potkala keramika Milana.

Podal mi obyčejnou hroudu hlíny.

Netušil, že mi právě vložil do rukou klíč od dveří, o jejichž existenci jsem do té chvíle ani nevěděla.

Vezmu hlínu do obou dlaní.

Je chladná. Hladká. Poddajná.

Jen  ji držím.

A najednou se všechno ztišilo.

Moje pozornost se z hlavy přesouvá z hlavy do rukou.

Cítím teplo svých dlaní, hebkost hlíny a zvláštní klid, ticho, který neumím popsat slovy a uvnitř radost, srdce které zpívá a cítím vnitřní radost a vím, že jsem DOMA. To laskavé doma, útočiště v bouři všedních dní.

Bylo to, jako když po dlouhé době potkáte někoho, koho jste celou dobu hledali.

Jenže tím člověkem jsem byla já.

Poprvé jsem se setkala sama se sebou.

Pak se ozvala mysl.

"To neumíš."

"Co budeš vyrábět?"

"Kontrola - musí to být krásné."

"Hodnocení - co tomu řeknou druzí?"

Ten hlas znám dodnes.

Možná ho znáte i vy.

Panika! Peklo myšlenek! DOST!!!

Hlas, který nás učí pochybovat dřív, než si dovolíme tvořit.

Zatoužím po jediném.

Vrátit se zpátky do toho ticha do radosti

Ne kvůli výrobku.

Kvůli sobě!

Znovu jsem obrátila pozornost do svých rukou.

Palce udělaly do hlíny dva důlky.

Oči.

Přidala jsem nos.

Ústa.

Ani nevím jak.

Jen jsem . Uvnitř je klid, zvláštní prostor bez myšlenek, jen hlína a já.

Je to prostor ničeho a zároveň mně všeho.

Poprvé, kdy neřeším nic vně- hodnocení, mělo by.......strach, ALE cítím lásku, klid, energii......

Vznikla moje první hlavička.

Dlouhá léta jsem si myslela, že jsem vytvořila svůj obličej.

Dnes už vím, že jsem vytvořila své první vnitřní zrcadlo.

Byl to otisk okamžiku, kdy jsem poprvé zahlédla svou duši.

Kdy jsem se poprvé cítila doma sama v sobě.

Od té chvíle se změnilo všechno.

Nejen moje práce.

Celý můj život.

Hlína otevřela dveře tvoření, o kterém jsem do té doby netušila, že ve mně žije.

Začala jsem modelovat. Malovat. Šít. Vytvářet maňásky. Stavět dům. Tvořit mozaiky. Sochy. Příběhy.

Najednou jsem pochopila, že netvořím proto, že něco umím.

Tvořím proto, že právě tehdy jsem nejblíž sama sobě.

Dnes už vím, že tvoření není moje práce.

Je to způsob, jakým žiji.

A možná ještě víc…

je to způsob, jakým se vracím domů.

Od té doby se učím ještě něco.

Nejen tvořit.

Takovým, jakého potřebuje každé dítě.

Učím se říkat si:

„Dovoluji si nevědět. Dovoluji si pochybovat. Dovoluji si být smutná. Dovoluji si být naštvaná. Dovoluji si udělat chybu. Dovoluji si odpočívat. Dovoluji si nebýt dokonalá.

A zjišťuji, že právě v těchto chvílích se rodí ta nejhlubší proměna.

Ne skrze výkon.

Ale skrze laskavost.

Dnes už své chyby nevnímám jako selhání.

Jsou to zastavení.

Pozvání.

Dary, které mi ukazují další kousek cesty.

A pokaždé, když se k sobě zachovám o trochu laskavěji, mám pocit, že se malá Eliška uvnitř mě usměje.

Že už na všechno není sama.

Že ji někdo konečně drží za ruku.

A tím člověkem jsem dnes já.