Nikdy jsem si nemyslela, že obyčejný maňásek mi jednou ukáže cestu zpátky ke mně samotné.

Všechno to vlastně začalo úplně obyčejně.

Učím děti keramiku v mateřských školkách a vždycky jsem toužila po tom, aby naše společné chvíle nebyly jen o tom, že dětem řeknu, co budeme dělat, rozdám hlínu a vysvětlím postup.

Chtěla jsem se jim přiblížit.

Chtěla jsem na chvíli vstoupit do jejich světa.

A tak mě napadlo začít hodinu pohádkou.

Příběhem, který by souvisel s tím, co právě vyrábíme. S citoslovci, pohybem, překvapením a hlavně s hrou.

A k tomu jsem potřebovala kamaráda.

Tak vznikl můj první maňásek.

Nejdřív byl jen kamarádem

Maňásek se stal součástí našich keramických hodin.

Najednou to nebylo:

„Děti, teď si vezmeme hlínu a uděláme…“

Byl tam skřítek, pohádka, dobrodružství a společný příběh.

A děti se nádherně naladily.

Věděly, že za maňáskem jsem já. Přesto jako by najednou vzniklo něco mezi námi.

Objímaly ho.

Hladily ho.

Sahaly mu do pusinky.

Braly ho za ručičku.

A s obrovskou radostí si ho začaly dávat na ruku samy.

A tehdy jsem si začala všímat něčeho, co jsem vůbec nečekala.

Maňásek nebyl jen pomůcka.

Byl prostředníkem.

Kdykoliv jsem si nasadila maňáska na ruku, měla jsem zvláštní pocit.

Jako kdybych byla Alenka v říši divů.

Najednou jsem nebyla dospělá Eliška, která musí vysvětlovat, organizovat, hlídat čas a říkat:

„Musíš.“

„Nesmíš.“

„Dělej.“

„Nezlob.“

Najednou jsem se ocitla někde úplně jinde.

V dětském světě.

Jako kdyby mi znovu byly tři nebo čtyři roky.

Mohla jsem si hrát.

Mohla jsem dělat zvuky.

Mohla jsem se smát.

Mohla jsem něco pokazit.

Mohla jsem být zvědavá.

Mohla jsem něco zkusit jen proto, že mě to zajímalo.

A zjistila jsem, že se mi tam vlastně strašně líbí.

Maňásek mě začal učit hrát si

Začala jsem si uvědomovat, jak moc jsme my dospělí někdy vzdálení tomu, co děti prožívají.

Kolik věcí máme v hlavě.

Co se musí.

Co se sluší.

Co si kdo pomyslí.

Co zvládnu a co nezvládnu.

A najednou jsem přes maňáska mohla tyhle všechny brzdy na chvíli odložit.

Mohla jsem být zase dítětem.

A bylo to pro mě neskutečně osvobozující.

VRÁTILA SE KE MNĚ DĚTSKÁ RADOST, HRAVOST, ZVÍDAVOST A TAKOVÁ TA OBYČENÁ CHUŤ NĚCO OBJEVOVAT.

Bez hodnocení.

Bez toho, abych pořád přemýšlela, jestli to dělám správně.

A tehdy mi začalo docházet, že maňásek možná není jen cesta k dětem.

Možná je to cesta i k nám dospělým.

Jak jsem vymýšlela další a další pohádky, začala jsem objevovat další sílu maňáska.

Zjistila jsem, že přes něj dokážu říct věci, které bych jako dospělá před dítětem možná nikdy neřekla.

Maňásek se mohl bát.

Mohl být naštvaný.

Mohl být smutný.

Mohl říct:

„Mně se to nelíbí!“

„Já to nechci!“

„Já se bojím!“

„Já jsem chtěl, aby si se mnou hráli!“

A najednou bylo možné o emocích mluvit úplně jinak.

Ne jako o něčem, co musíme rychle zastavit.

Ale jako o něčem, čemu můžeme naslouchat.

Maňásek mohl ukázat vztek.

Mohl ukázat vzdor.

Žárlivost.

Strach.

Smutek.

Nespokojenost.

Odmítnutí.

A dítě se na něj mohlo dívat a říkat si:

„Aha. Takže takhle se někdy cítím i já.“

A to je pro mě na maňáskovi to nejkrásnější

Nemusí dítěti říkat, co má dělat.

Nemusí ho přesvědčovat.

Nemusí mu vysvětlovat, že se vlastně nemá proč zlobit.

Může prostě být vedle něj.

Naslouchat.

Ptát se.

Hrát si.

A někdy jen říct:

„Já ti rozumím.“

A možná právě tehdy se mezi dítětem a dospělým otevře prostor, který tam předtím nebyl.

Protože někdy nepotřebujeme dítěti hned poradit.

Potřebujeme mu nejdřív OPRAVDU NASLOUCHAT.

Maňásek jako most

Dnes už ho nevnímám jako obyčejnou hračku.

Je pro mě mostem.

Mostem mezi dospělým a dětským světem.

Mostem k emocím.

Mostem k naslouchání.

A možná i mostem zpátky k nám samotným.

Protože když si dovolíme na chvíli odložit všechny naše „musíš“, „nesmíš“ a „mělo bys“, možná zjistíme, že v nás pořád někde žije to dítě, které si chce hrát.

Které chce být zvědavé.

Které chce něco zkoušet.

Které chce být samo sebou.

A právě tohle mě maňásek naučil.

Že někdy stačí strčit ruku do malé látkové postavičky…

a otevře se před námi celý nový svět.