Jsou chvíle, kdy uvnitř sebe začneme cítit zvláštní volání.

Možná neumíme přesně říct, kam nás vede.
Možná jen víme, že už nechceme žít stále stejně.

Chceme více slyšet sami sebe.
Zpomalit.
Zastavit se.
Vrátit se k místu uvnitř nás, kde je ticho, pravda a naše vlastní jedinečnost.

A právě pro člověka, který toto volání cítí, může být cesta k Soše duše.

Není potřeba vědět, co přesně hledáš.

Stačí vnitřní ANO.

„Tohle mě volá.“

Socha duše vzniká z volání duše.

Z vnitřního pocitu, že se chceš více slyšet.
Že se chceš vrátit sama k sobě.
Do svého místa uvnitř sebe.

Je to pozvání zastavit se, ztišit se a začít naslouchat tomu, co se odehrává uvnitř nás.

Možná v sobě cítíš touhu dát se více na první místo.

Začít vnímat své potřeby.

Uvědomit si, že jsi to ty, kdo je zodpovědný za svůj život.

A zároveň v sobě probudit zvídavost:

Kam mě moje cesta povede?

Co se ve mně ještě skrývá?

Co bych mohla objevit?

Co jsem si dosud nedovolila?

Co chce být konečně slyšeno?

Socha duše není pro každého.

Je pro člověka, který cítí, že ho tato cesta volá.

Pro toho, kdo v sobě slyší:

„Chci se více slyšet.“

„Chci se vrátit k sobě.“

„Chci začít naslouchat tomu, co opravdu potřebuji.“

Je to cesta pro člověka, který je ochotný být trochu zvídavý.

Podívat se na svůj život z jiného úhlu.

Přijmout za něj svou vlastní zodpovědnost.

A možná se odvážit podívat i na místa, která někdy bolí.

Protože cesta k sobě nevede vždy jen přes radost.

Někdy nás zavede ke starým příběhům, emocím nebo zraněním, kterým jsme dlouho nevěnovali pozornost.

A právě tam může začít něco nového.

Cesta k duši může vést přes zklidnění, meditaci, naladění a setkání se sebou.

Přes chvíli, kdy se snažíme vyprázdnit nádobu uvnitř sebe.

Odložit na chvíli všechny představy o tom, jací bychom měli být.

Odložit očekávání.

Hodnocení.

„Měla bych.“

„Musím.“

„Tohle neumím.“

„Tohle nedokážu.“

A místo toho pozvat do svého prostoru svou vlastní unikátnost, svou esenci.

To místo uvnitř sebe, které možná bylo dlouho překryté hlukem každodenního života.

A právě z tohoto místa začínáme tvořit.

Tvorba Sochy duše je dobrodružná cesta.

Někdy všechno plyne lehce.

Ruce vědí, co mají dělat, a člověk se dostane do zvláštního stavu lehkosti, radosti a přítomnosti.

Jindy se tvorba zastaví.

Hlína nejde dál.

Něco nesedí.

Něco se nechce vytvořit.

A právě tehdy se můžeme zastavit také my.

Co se ve mně právě děje?

Co potřebuje mou pozornost?

Před čím možná utíkám?

Co nechci slyšet?

Někdy je potřeba jen chvíli počkat.

Někdy přijde rozhovor.

Někdy nový pohled na situaci.

A někdy stačí něco uvidět, přijmout a nechat odejít.

Pak se ruce znovu rozběhnou.

A tvorba může pokračovat.

SOCHA NENÍ VYTVOŘENA NAJEDNOU.
VZNIKÁ SPOLU S ČLOVĚKEM.

Během procesu se mohou otevírat nové otázky.

Můžeme začít vnímat své potřeby, přání, hranice i dary.

Můžeme si všimnout toho, co už nechceme nést.

A také toho, co v sobě máme a možná jsme to dosud nedokázali vidět.

Postupně se tak můžeme dostávat blíž ke své vlastní jedinečnosti.

Ke své esenci.

K tomu, co je v nás opravdové.

Socha se rodí z tohoto místa.

Z ticha.

Z lásky.

Z pozornosti.

Z přítomnosti.

A z důvěry v to, že nemusíme všechno vědět předem. 

Její cesta tím nekončí.

Naopak.

Socha zůstává jako kotva a připomínka našeho spojení se sebou.

Když se na ni podíváš, může tě znovu pozvat do přítomnosti.

Zpět k sobě. Do svého srdce. Do svého vnitřního prostoru.

Může ti připomenout:

Vrať se k sobě. Ztiš se. Naslouchej. Podívej se na situaci z místa uvnitř sebe. Buď chvíli v tichu. Buď v lásce.

Socha se tak může stát připomínkou toho, co už v sobě máš.

A možná i jemným zesílením tvého vlastního záměru, tvé pozornosti a spojení se sebou.

Protože nakonec nejde o sochu.

Jde o cestu, která se skrze ni otevírá.
O návrat k sobě.

K vlastnímu vnitřnímu prostoru.

K tomu, co je pravdivé.

Přirozené.

Jedinečné.

K tvé vlastní esenci.

Možná se na ni podíváš ve chvíli, kdy budeš stát před důležitým rozhodnutím.

Možná tě zastaví v okamžiku, kdy budeš mít tendenci znovu zapomenout na sebe.

Možná ti připomene:

ZPOMAL.
VRAŤ SE K SOBĚ.
POSLOUCHEJ.
CO CÍTÍŠ UVNITŘ?
CO JE PRO TEBE PRAVDIVÉ?

Když jsem poprvé dostala do rukou kus keramické hlíny, netušila jsem, co se právě začíná dít.

Byl to obyčejný kus hlíny.

A přesto jsem při doteku cítila něco, co se jen těžko vysvětluje slovy.

Moje ruce začaly tvořit a já jsem na chvíli přestala přemýšlet.

Nemusela jsem nic dokazovat.
Nemusela jsem nic umět.
Nemusela jsem nic stihnout.

Jen jsem byla.

S hlínou.

Se svýma rukama.

Sama se sebou.

A právě tehdy jsem poprvé pocítila, jaké to je být skutečně doma – uvnitř sebe.

Od té chvíle se pro mě hlína nestala jen materiálem.

Stala se prostředníkem.

Místem setkání.

Cestou, skrze kterou se mohu dotýkat toho, co je uvnitř mě.

A dnes tuto zkušenost nabízím i dalším lidem.

Hlína má pro mě úžasnou vlastnost.

Dokáže přijmout otisk našich rukou, našeho času, pozornosti i záměru.

Stává se nosičem.

Nosičem toho, co se v nás odehrává.

A zároveň pro mě může být i vysílačem našich jedinečných darů, možností a záměru.

To, co se během tvorby odehrává uvnitř nás, se postupně propisuje do hmoty.

Do tvaru.

Do pohybu rukou.

Do detailů.

Do celé sochy.

Při tvorbě se snažíme dostat do místa ticha, lásky a napojení.

Někdo toto místo vnímá jako spojení se svou duší.

Někdo se Stvořitelem.

Někdo s anděly, průvodci, bytostmi světla nebo svými předky.

A někdo jednoduše cítí hluboké spojení sám se sebou.

Pro mě není potřeba rozhodnout, co přesně to je.

Důležité je být otevřený tomu, co přichází.

V tomto prostoru se mohu stát prostředníkem – čistým kanálem pro informace, které přicházejí a které mohou sloužit našemu nejvyššímu dobru a naší současné životní cestě.

A potom už jen nechávám své ruce pracovat.

Jakmile zapojíme ruce, často se začne vypínat naše logické přemýšlení.

Hlavu na chvíli přestane zajímat, jestli to děláme správně.

A může přijít stav lehkého, radostného bytí.

Ruce začnou tvořit.

A my začneme naslouchat.

Někdy víme, co chceme udělat.

Jindy vůbec netušíme.

A právě tehdy se může objevit něco nového.

Něco, co bychom hlavou nikdy nevymysleli. 

A dokonce nemusíš mít odvahu tvořit sama.

V mém ateliéru je všechno dovoleno.

Můžeš si vybrat, jak moc se do tvorby zapojíš.

Můžeš tvořit sama.

Nechat své ruce, aby si našly vlastní cestu.

Můžeš se nechat překvapit tím, co z hlíny začne vznikat, aniž bys potřebovala vědět proč.

Můžeš tvořit se mnou.
Mohu být u tebe, tvořit s tebou, ukázat ti, jak pracuji s hlínou, a pomoci ti najít cestu, která bude přirozená právě pro tebe.

Nemusíš kopírovat můj způsob.

Můžeš si z něj jen vzít inspiraci a dovolit si najít svůj vlastní způsob tvorby.

A můžeš také jen být.
Pozorovat.

Vnímat.

Dýchat.

Být přítomná.

Nechat mě tvořit a jen sledovat, co se v tobě při tom děje.

Možná si všimneš, s jakou lehkostí se moje ruce pohybují.

Jak nemusím všechno kontrolovat.

Jak nemusím předem vědět, co vznikne.

Jak důvěřuji procesu.

Jak si dovolím zkoušet, měnit, zastavit se, začít znovu.

A možná právě tento pocit začne postupně probouzet něco i v tobě.

LEHKOST.
Lehkost v rukou.

Lehkost v tvoření.

Lehkost v bytí.

Lehkost v tom, že nemusíš mít všechno pod kontrolou.

Dovolit si nevědět. Dovolit si zkusit něco nového. Dovolit si udělat chybu. Dovolit si změnit názor. Dovolit si něco pokazit. Dovolit si začít znovu. Dovolit si být chvíli jen pozorovatelem. Dovolit si být přesně taková, jaká právě jsi.

Bez hodnocení.
Bez soudu.
Bez potřeby být dokonalá.

A právě v tom může být síla tohoto setkání.

Možná si během tvorby uvědomíš:

„Vždyť já vlastně nemusím vědět.“

„Nemusím se tolik snažit.“

„Můžu důvěřovat tomu, co přichází.“

„Můžu si dovolit být lehká.“

A tento pocit nemusí zůstat jen v ateliéru.

Možná si ho odneseš s sebou.

Do své vlastní tvorby.

Do práce.

Do vztahů.

Do každodenního života.

Do svého bytí.

Protože někdy nepotřebujeme další návod.

Potřebujeme jen zažít, jaké to je, když něco děláme s lehkostí.

A dovolit si tuto zkušenost postupně přenést i do svého života.

Je to v pořádku.

Nemusíš překonat žádný strach.

Nemusíš se do ničeho nutit.

Můžeš jen přijít.

Být se mnou.

Být s hlínou.

Pozorovat.

Vnímat.

A nechat na sebe působit samotný prostor, proces a způsob, jakým tvořím.

Možná právě tím začne tvoje vlastní cesta.

Ne přes výkon.

Ne přes „musím“.

Ale přes obyčejné:

„MŮŽU.“
A možná jednoho dne vezmeš hlínu do rukou a zjistíš, že už není čeho se bát. 

Ano.

Ale je tu jedna důležitá podmínka.

Člověk, kterému ji darujete, musí s její tvorbou souhlasit.
Socha duše je velmi osobní cesta.

Je to pozvání k většímu naslouchání sobě, k zastavení a k setkání se svou vlastní vnitřní pravdou.

Proto není vhodné ji někomu vytvořit jako překvapení proti jeho vůli.

Musí tam být jeho vlastní ANO.

Jeho vlastní touha.

Jeho vlastní souhlas vydat se na tuto cestu.

Možná teď přesně nevíš proč.

Možná ani nevíš, co by měla představovat.

A možná jen cítíš:

„ANO. TOHLE JE PRO MĚ.“
Pak mě můžeš kontaktovat.

Společně si povíme, co tě přivedlo právě sem, a domluvíme se na dalším kroku.

731 418 294
Můžeme si domluvit osobní konzultaci a zjistit, zda je tato cesta právě pro tebe.

Protože Socha duše nezačíná prvním dotykem hlíny.

Začíná okamžikem, kdy se rozhodneš začít naslouchat sobě.
A možná právě tam začne i tvoje cesta zpátky k sobě.

Eliška